EXPEDICE DUKLA

DATUM 21,7.2004

ČAS : 8:07

TEPLOTA: 22° C

OBLOHA: BEZ MRÁČKU

KM: 76 807

Tak vyrážíme směr východ. Chevy si to brouká, nálada 1A cestovní.

Zastávka v Kauflandu. Je třeba doplnit zásoby potravin a koupit dálniční známku. Zapomněl jsme pohorky, tož sa vracíme, se asi nevymotáme.

Dálniční známka 150,-Kč. Se divím, ňáký levný.

Audi prdí a zatouchá, nálada se zhoršuje!

Pohorky naloženy, vyrážíme na druhý pokus! Laďa nám mával u Siesty na cestu. Chevy je prej chabrus na brzdy. Tak to jsem zvědavej o co budem zastavovat.

8:44 Třebíč jsme nechali daleko před sebou a míříme si to směr Velmez!

9:01 Velmez, Audi vzpomíná, jak tady pařil J s ňákejma babama. Aerofobie pokračuje.

Najeli jsme na highway D1. Sotva se to rozjelo, tak je tady uzavírka, borci tady

cosi brousí. Máváme jim a už si to mažeme 60 mph.

9:29 Brňenské štadtl na obzoru. Po pravé straně míjíme Troubsko. Tam mě Toufar

a Niederle učili kouřit. Na půdě!. Se divím, že ta hospoda nebafla.

Sme předjeli těžce nafasovanýho Malucha, až po střechu, asi to hrnuli taky na dovču

Diesel 22,70

Benzin 25,30

To de, ale trochu fronta.

1430,20 ,- Kč FULL

Zaplaceno, takže vyrážíme směr Olmík. Trochu jsme udělali poprask na pumpě, no jo, nástrahy velkoměsta.

Zatím najeto 76 852 mílí.

10:59 Holomóc, sejrečky nekupujem, jen projíždíme. Trochu jsme netrefili směr a místo po obchvatu to bereme přes město. No aspoň se trochu porozhlídnem. Provoz není moc hustej, pár červenejch a jsme venku.

11:22 Už je dobrý teplo, dali jsme pauzičku u Čendy a frčíme směr Kopřivnice po

new highway. Hendrix hraje fajně. Začínám mít hlad a doufám, že u muzea bude

reštaurant. Míjíme hrad Helfštýn, slušnej barák, si sem někdy udělám vejlet. Sme

potkali stopařku, ale moc krásy nepobrala, takže u silnice asi mává dál.

Hranice na Moravě -první zácpa (silniční). Moc se to nesune a je dobrý vedro, lemtáme bublinky jako o život. Silničáři maj asi polední pauzu.

HUKVALDY 16 km - se dohadujeme, esli vocaď byl Janáček nebo Kléma Gottwald.

Já jsem pro hudbu, Audi prosazuje soudruhy.

Jsme v Kopřivnici, Audinovi se nezdá, že by ta budova v centru mohla skrývat

tatrovácké poklady. Skrz sklo vidím nějaké stroje a tak velím ke vstupu. Muzeum 1A.

Spousta dobrejch strojů, ani jsme si nemuseli kupovat lístek, nikdo ho po nás nechtěl

vidět. A mají to tady vychytanější než v Mladé Boleslavi. Audi by tady asi nejraději

strávil celej den, já už to mám oběhnutý dvakrát, udělal jsem nějaký fotky, tak čekám,

než se Tatrovák pokochá.Audi vykoupil Tatrashop a táhne sebou pytel Tatrabejkovin.

Ještě jsme dali oběd v Tatrarestaurantu a napsali pohledy Tatrakamarádům a už

jedem. Oběd až zas tak dobrej nebyl, na výběr toho moc neměli, ale člověk se

zasytil. Sem si dal filé, Audi nějakej salát, ale půlku toho vyházel.

Tak a teď vyrážíme na Slovensko přes Rožnov. Máme co dělat, na Duklu je to ještě

podle atlasu dost stránek.

14:52 odjezd z Kopřivnice

Začínaj Beskydy, konečně pěkná krajinka. Audimu praskly gatě. A teď i

převodovka!!!! Začíná to bejt zajímavý. Se tady maj, samý nový silnice, jen u nás to

jsou kočičí hlavy.

Míjíme vrch Radhošť. Radegast nám kyne na cestu, tak snad nám přinese štěstí.

Horní Bečva – sme koupili chleba, ale koštujem ho až na Slovensku.

Parkoviště 1km před státní hranicí. Voláme domů ještě za levný tarif, Audi dostává

poslední instrukce jak jet a moje mamka nám přeje pěkný počasí a ať jedeme

opatrně.

Státní hranice. Ale nikde žádná celnice. Hm, tak to je výborný!

Málem byla nehodička, ale né naší vinou. Ňákej čobolák se tam motal na křižovatce

v protisměru. Byli jsme větší a tak si nás na poslední chvíli všimnul a pakoval se.

Slovenskem jsme najeli asi pět kiláků, sme si říkali, že už je to pokrok EU, žádná

celnice a najednou týpci v uniformách a chtěli vidět naše pasy. Takže zase si

vzpomenout, kam jsme je mrskli. Taky se mohli zmotat o dvě zatáčky dřív. Prostě

Slovakia .

V Bytči poldové, sme měli bobky že nás vylosujou, páč jednu dědinu jsme projeli

90 km/h. Ale jeli tak všichni. Asi neměřili, takže no problémo a pokračujem na Žilinu.

Provoz houstne, trochu bloudíme, chceme najít centrum a nějakou banku, abychom

mohli vyměnit pár peněz. Konečně, chtěli teda vidět pas, tak jsme se musel vrátit, ale

nakonec jsem vyměnil za dva litry, dali 2480 slovenskejch, takže to sme v těžkým

balíku J.

Jako že majů v Žilině pekné baby. Se nesou. Se nám tady docela líbí. Hm… Jenže

Audi si nechce jít prohlížet historické centrum a tak frčíme dál.

Vlak a 34 vagónů. Ten byl teda dlouhej. Jsme někde mezi Žilinou a Martinem. Chevy

se chladí, sme asi tak v půlce, no bude to ještě štreka.

Právě večeříme za Ružomberkom. Audi si dal konzervu, trochu pšoukla. No snad to

bude jedlý a Audi z toho nebude pšoukat v noci. Je 18:36 a pořád velký teplo.

Rock FM hraje Elvise, což se k té naší káře moc hodí. Sem se dozvěděl, že se

Chevymu nedá zamčít kufr. Tak to jsem zvědavej, kdo to vybere, hahaha. Snad na to

nikdo nepřijde.

Budu řídit, takže jestli se teď Chevy podělá, je to na mě.

Píše Audi:

Jo, jo to je pravda, páč mě to jelo teď 350 km bez problémů. Máme 21.7.04, čas

18:52 a jsme asi 20 km od Liptovského Mikuláše.

Tak jsme vylezli až na Štrbské pleso – 1350 m.nm. Super výhled, krásný hory.

Rozloha jezera 19 ha, max. teplota vody 19°C, led na hladině od listopadu do

května.

Je 20:50 a my jedeme směr Tatranská Lomnica. Zde přespíme v Chevym J. Jo

kdybych veděl že budu zdolávat výstupy na Mount Everest, tak bych trochu trénoval.

Je tady zima jak na horách -15°C. Docela rozdíl, odpoledne bylo 31 °C.

Silnice jsou prázdný, jede se hustým lesem, má krásnou zelenou barvu, občas

zahlídneme tatranské štíty, si s tím autem připadáme jako někde v Kanadě.

Osvěžujeme se u řeky Poprad, je nad ní krásný opar, dělám fotky, přemýšlíme kde

se ubytujeme, už se začíná smrákat, ale ještě kousek pojedem.

Chyba v navigaci, ale moc jsme si nezajeli, na první křižovatce to otáčím a za

přejezdem do prava. Teď jedeme správně.

Spát budem v nějakým ***** hotelu, na parkovišti samý cizí těžký značky. Akorát že

my budeme raději hlídat Chevyho a na ubytování za 2500 Sk prdíme. Takže parking

to jistí, spát v autě je tady sice zakázaný, ale snad nás nezbijou.

Čtvrtek 6:30. Noc 1A. Jsem dobře rozlámanej, do půlnoci bylo dobrý vedro, navíc

jsme zjistil , že celou noc jsem čichal kanystr s benzínem. Audi měl obavu, abych ho

nevyšlukoval. Každopádně dneska večer jde z auta. Lehkou hygienu jsme zvládli v

potůčku.

No a teď se půjdem podívat na Lomnickej štít. Myslím, že odpoledne se někde

natáhnem, abychom si srovnali záda. Jedem se nasnídat. Ale prvně se musí poladit

Chevy, nejde vypnout motor. No pořád lepší, než kdyby nešel natočit.

15:07 Jsme po výstupu na Lomnický štít. No výstup, spíš jsme to vyjeli lanovkou. Při

čekání na kabinku jsem si dal dvouhodinovej trek na jeden kopec, tuším že se to

jmenovalo Svišťovka. Audi zůstal v základním táboře a testoval párky v místní

hospodě.

Když to píšu, tak na kapotě Chevyho obědváme výrobky Hamé. Zlaté

dědictví to není, ale aspoň to člověka zasytí. V plánu máme až do Bardejova,

na Duklu už to pak bude kousek.

Jéééé, sme teď minuli pumpu s názvem Čajgaloil (pozn. když jsme pak přijeli domů

a já týden na to otevřel Reflex, tak psali že majitel Čajgaloilu byl namočenej

v nějakých průserech a teď bručí ve vazbě)

Zase chvíli Audi.

Je 22,7.04, 19:35 my stavíme stan asi 15 km od Svidníku v krásný vesničce Nižná

Polianka ( pozn. Tom: pěkný byly akorát ty baby na koupáku) u koupaliště, kde jsme

obdrželi ubytování zdarma na loučce, kde teď Tománek staví stan (jak koukám,

docela mu to jde a navíc jsem mu půjčil kladivo a ještě se nezranil). Pán na koupališti

nás tady nechal zadáčo, tak jsme mu nechali 60,- Kč slovesnkých dýško a

vypili 2 piva Gambrinus 10°. Ale vrátím se na začátek dne.

Ráno jsme se probudil už v 5.00 na parkovišti v Tatranské Lomnici, zavčas než přišla

obsluha parkoviště (160 ,- SK) jsme vzali nohy na ramena a zajeli na konec

Tatranské Lomnice se trošku umýt (kanystr máme sebou) a posnídali bábovku

z domova (moc dobrá, chválím paní Berounovou). Horší je ale to, že Chevy stávkuje

se spínací skříňkou, nevrací se klíček, naštěstí zatím startuje (snad mu to vydrží).

Zajeli jsme k hotelu Slovan a na parkovišti jsme nechali auto. Závada je v tom, že se

mi chce na záchod a tak obíhám hotely kde bych vyložil náklad (všude ještě

zavřeno). Je 8.00.

Stojíme frontu na lístek na kabinovou lanovku na Skalnaté pleso pod Lomnickým

štítem. Lístek stojí 380,- Sk (docela mazec), ale dáváme to a hned jedem! Kabinka je

nová (10 let) a valí to dobře. Délka dráhy 1700m, průměr lana 36 mm, rychlost 5m/s.

To vše by bylo v pořádku až do doby, kdy se náhle tenhle výkvět techniky zasekl.

Zhruba v polovině trasy a pěkným pěkným zhoupnutím nás myslím že oba vyděsil.

Dolů k zemi asi 15-20 metru a v kabince vedro. Navíc se to pokoušeli 2x nahodit

(bezúspěšně), takže další houpačka. Proklínám lanovky všech zemí a chci vrátit

peníze za lístek. Konečně se kabinka rozjela. Dorážíme do stanice Štart asi

1100 m.n.m., samozřejmě vystupujem, což je špatně chyba, naštěstí nás obsluha

lanovky nahnala zpátky do kabinky.

Dorážíme na Skalnaté pleso 1751 m.n.m. Je tady docela zima (asi tím že jsme na

horách). Samozřejmě máme kraťasy – takže dva plážoví týpci mezi horalama.

Děláme fotky a první video. Nechal jsem se ukecat na malý výstup (prej kousek).

Takže jsem si prohlídl asi půlku Tater. Vejška dobrá, ale furt do kopce mě nebaví,

takže se ptáme nějakýho kluka, kam to vůbec vede. Na Velkou

Svišťovku – 2037 m.nm. Asi 3 hodiny cesty. To vzdáme a lezeme dolů (pozn. Tom:

3 hodiny i se zpáteční cestou, takže na pohodu, ale to by museli mít členové výpravy

fyzičku).

Zatím přišly velký mraky a dolů jdeme v mlze, není vidět ani Skalnaté pleso.

Rozhodli jsme se pro výlet na vrchol Lomnického štítu. Kupujeme lístky, cena je

světová, 500,- Sk a to dokonce zpáteční! Čas taky až na 13.10 – teď je asi 10.00.

Sedíme v bufetu, piju čaj, Tomáš kofolu. Čaj byl za 20,- Sk, kofola 24,- Sk.

Ještě pořád se mi chce na záchod. Další zdržení, obsluha WC je značně nervozní a

nikoho nepouští (právě vytřeli). Konečně, platím 8,- Sk a zanechávám zde pozdrav.

Tomáš se rozhodl pro vejšlap na Malou Svišťovku. Nechává mě v bufetu a vyráží. Je

10.40 (prej tak na hodinku). Chodím okolo boudy a koukám na panoráma. V bufíku

si dávám dva párky s chlebem a hořčicí za 50,- Sk. Pořád čekám na tomáše, chce

se mi spát, už je pryč 2½ hodiny. Sláva už je tady.

Čas odjezdu visuté lanovky na Lomnický štít se blíží. Mám žízeň a tak ještě běžím

do bufíku pro vodu. Stála 35 Sk půl litru – a ještě je z ČR- Tomma Natura. Protáčím

oči, ale mám fakt žízeň a taky trochu strach z lanovky.

Konečně nastupujeme – pouštíme před sebe asi pět babek z Maďarska. Vrací nám

to při vstupu do kabinky.

Jedem nahoru, držím se oběma rukama madla v kabině, ale za chvíli je to v pohodě.

Babky pořád melou maďarsky. Cesta trvá 10 min.

Jsme na vrcholu! Lomnický štít 2632 m.nm.! V okolí oblačnost, není moc dobrá viditelnost, ale točím na kameru, co jde, Tománek fotí.

Píšu sms domů z vrcholu. Pobyt je na 30 min., rychle utekly a já ještě kupuju dva pohledy (jeden pro Vojtíška a druhý pro babičku). Jedeme dolů, je to super zážitek, za těch 880,- Sk to stálo.

Jíme v autě na konci Tatranské Lomnice. Je 15,00, píšu pohledy. Vyrážíme na cestu směr Bardejov, asi 70 km. Cesta jde dobře, v Bardějove jsme asi v 18.00. Prohlížíme historický centrum. Vymenili jsme peníze za 1000,- Kč. Všichni turisti se fotí u kostela, já u škody RTO (autobus –kinematograf). Jedeme směr Svidník, cestou se zastavujeme v dědině Zborov – první připomínka války – německý vojenský hřbitov).

Zastavujem až v Nižnej Poliance, ale to jsem už psal, takže teď jdu večeřet, Tománek zatím postavil ten stan (přežil to) a jdeme asi chrnět nebo ještě budeme kecat u ohně )už mě bolí ruka z psaní)

Tak ještě před spaním Tom. Tatry jsou fakt nejmenší velehory v Evropě. Jak rychle jsme do nich vjeli, tak rychle je zase opustili a jedem sice kopcovitou krajinou, ale žádný krpály. Kochám se okolím a něco se mě nezdá. Už vím, zatímco než jsme dojeli do Tater, tak bylo Slovensko takový jak u nás. Přiměřeně upravený, architektura podobná, normální auta. Jenže teď bych řekl, že zmizela taková ta střední třída a potkáváme buď starý škodovky a žigulíky a nebo úplně nový auta spíš vyšší třídy, u kterejch už cena nehraje až zas takovou roli při pořízení. A hlavně u silnic postávaj cikánský rodinky a prodávaj houby, co našli v okolních lesích. Když ty partičky vidím, tak si říkám že jít tady na houby může bejt docela adrenalin. A taky se nedivím, že slovenská vláda cikánům krouhla podpory a sociálku. Sponzorovat tolik lidí, to by nezvládlo ani Švýcarsko. Taky začínaj zajímavý vesničky, sem tam babky v krojích, těžky zemědělský stoje typu „urobeno doma co stodola dala“. No nic rozděláme oheň a tak zase zítra.

Pátek ráno – konečně jsme se vyspali. Večer to vypadalo na bouřku, hromy duněly fest, vítr se taky proháněl údolím, ale na stan nám nic nespadlo a z bouřky byl jen lehkej deštíček. Do stanu neteklo, tož jsem ho asi dobře postavil. Jak jsme zjistili v noci, silnice pod kterou jsme spali byla asi dost frekventovaná, ale za chvíli jsme si zvykli. Jen jeden debil zkoušel přímo nad náma, kam až mu bude gumovat auto, ale časem mu asi odešly gumy a tak byl klid. Jo večer nám paní správcová přinesla nějaký raňajky, takže se do nich pustíme, než se vydáme na Dukelský průsmyk.

Teď si nás tady byli očíhnou malí cigoši, asi sondovali co by se dalo lohnout. Takže balíme a nic jim tady nenecháme.

15.46 dorazili jsme do městečka jménem Dukla. Jsme v Polsku, ale krom pár opilců na zanedbaným náměstí, tady nic zajímavýho není. Krom toho na nás místí týpci nekoukaj moc přátelsky, asi nejsou zvyklí na turisty a tak se vracíme. Polština je skvělá řeč, od hranic máme naladěný jejich rádio a docela nás to baví. Jo a před každým druhým barákem stojí maluch!!!!

Od rána jsme projížděli místa spojená s válkou, po polích je to tady samej tank nebo dělo, takže stačí přivřít oči a člověk je o 60 let zpátky.

V Dukelském průsmyku jsme byli na těžce totalitní rozhledně. Obsluha určitě dobře pamatuje Husáka, jsou to takový klasičtí soudruzi. Ale víc než válce je to věnovaný soudruhům , co tady stříhali pásky, když se to otevíralo.

Zase chvíli Audi:

23.7.04 Ráno jsme snědli šišky, co nám večer dala paní (slečna?) z koupaliště,

sbalili stan a šli pro vodu. Skočili jsme taky na čaj . Taky jsem si nabil kameru, abych mohl točit Duklu.

Dopolední zastávka u památníku Rudé armády ve Svidníku byla skvělá –megalomanský sochy, hvězdy a citáty soudruhů. V parku technika ZiL – nosič katuší, letadlo Douglas C 47 alias IL2, tank T34 atd. Taky tady mají skansen, dřevěný baráky, ale tlačí nás čas, tak vyjíždíme směr průsmyk. Asi tři kiláky za Svidníkem je německej Tiger zakousnutej do T34 a směrovka Údolí smrti. Razíme tímto směrem, zase se mi chce na záchod (zapoměl jsem napsat, že mě Tománek honil, takže jsem to nestihl ani na koupališti v Poliance a ani na benzínce ve Svidníku). Cestou narážíme na dva T34 zakousnutý na louce, vedle se pasou krávy a idylku završuje starý kolchoz hned přes silnici. Už to nemůžu vydržet a nechávám památku za jedním z T34.

Údolí smrti 272 m.n.m.- bitva zde zuřila pár dní, ale fest. Projíždíme až na konec cesty, dál už to nevede, ze křoví na nás vykukuje zarostlý T34 a tak se vracíme zpět. Začíná pršet. Po dešti vyrážíme k tankům, napočítal jsem jich sedm. Děláme fotky, jeden tank je otevřený, lezu dovnitř, abych si ten ten pocit vyzkoušel - nic moc, malý prostor, hrozný teplo a ještě v tomhle bojovat, okolo samý nádrže s benzínem, asi bych se zbláznil.

Zastávka u Dukelského památníku – hraniční prostor s Polskem. Okolí je značně neudržované, tráva metr vysoká, lampy rozbitý, technika taky, je vidět, že se o to zajímají akorát cigoši co dát do šrotu (pozn. Tom: podle sebe soudím tebe).

Vylezli jsme tady na vyhlídkovou věž za 20,- Sk, ale nesmělo se fotit ani točit – jen za mastnej příplatek, ale ten jsem nedali. Místní děda, co ho tady zapoměli soudruzi, nás vyvezl výtahem a nechal nás na rozhledně 15 min. Tománek propašoval nahoru digitál, tak fotí.

Jedem přes hranice až do obce Dukla. Je to asi 20 km do čáry. Nic tady není, jen muzeum, kde chtěli pět zlotých vstup. Zlotý nemáme a jinou měnu neberou. Tak prohlížíme aspoň nádvoří s vystavenou vojenskou technikou a vracíme se zpět do průsmyku.

Prohlídka letadla IL2, který je rozebraný, je zajímavá. Konečně jsem mohl vidět a zažít pocit pilota a posádky.

Prodíráme se místy bojů, les je relativně mladý, staré stromy jsou poškozený střelbou a výbuchy granátů. Jsem úplně hotovej, táhnu kameru , foťák, doklady a je to samej kopec.

Dáváme pauzu u postavení3. československé dělostřelecké brigády. Večeře se skládá ze salámu Vysočina.

Potkáváme dalšího nadšence. Rosťa z Č. Budějovic, tak ho bereme Chevym do Svidníku. Jsme zpět v Nižnej Poliance u koupaliště, Tománek zatím postavil stan a teď dělá oheň. Jsme utahaní, ale viděli jsem toho hodně. Asi půjdem brzo spát..

Přemejšlím co zítra. Asi by to chtělo nějaký jiný památky než děla, tanky a hroby dvacetiletejch kluků. Nechápu, jak jsem si jako malej mohl hrát na vojáky. Ve skutečnosti to muselo být šílený peklo. Po lesích bylo vidět krátery po granátech, na stromech jizvy po kulkách a střepinách, rozpadlý bunkry a zákopy. Na přežití asi moc šancí nebylo a kdo to přežil, toho to muselo na zbytek života poznamenat. Je tady všechno neudržovaný, zašlý, pouze Němci po 89 zřídili pro svý vojáky důstojný hřbitovy. Ruskej hrob ale ani jeden. Tam asi na nějakým tom člověku nesejde.

Pátek 8:40 měníme směr na západ, protože s východem jsme už skončili. Duklu jsme viděli a dál je už jen Ukrajina, kam nemáme víza. A do Polska se nám nechce, Pšonci se na nás dívali škaredě. Všichni! Takže směr Nízké Tatry

V Jedlince jsme objevili bezva dřevěnej kostelík.

9:50 Předjeli jsme Chevroleta ještě většího než máme my. Taky jsme na něj troubil ale kamoš ani neblikl. Asi se bál, že ho obereme.

Objíždíme Vysoké Tatry. Jsou v oparu a my si to míříme směr Poprad.

11:23 Pořád něco hledáme, nejdřív Audi oběhl ve Svidníku pět trafik, aby zjistil, že známky nemaj. Teď vymetáme benzínky a hledáme WC. Naštěstí hned u druhý ho sociální zařízení uspokojilo a teď tam tlačí. A už by asi měl přestat učit v autoškole. Je z toho šiblej. Že dodržuje 30km/h, to bych bral, ale když při parkování přečuhuje půl metru do zákazu, tak je to už špatně. Takže pořád manévrujeme. Taky jsme brali ropu za 500,- Sk. Moc toho nebylo, asi 13 litrů.

Á Audi už má tlačení za sebou. Prej 1A. Tak a jedem na jeskyně, počasí ujde, není pařák.

Sem se vlastně nezmínil, že jsme se rozhodli prozkoumat Dämenovskou ledovou jeskyni. Jedním z důvody bylo, že Audi není moc vytrvalý horal, takže návrat do Vysokých Tater nepřicházel v úvahu a proto jsme zvolili Tatry Nízké. Ovšem lezení tady taky nepřipadá v úvahu, takže na Audina byla nasazená finta. Do jeskyně sleze v pohodě plnej síly a ven se už nějak vyškrabat bude muset a nebude to moci vzdát tak jako pod Velkou Svišťovkou.

Cestou se pokoušíme zastavit někde na oběd. V první vísce snad ani hospoda není, v druhé je to klasickej výčep s klasickejma týpkama v montérkách. Asi mají polední pauzu. Konečně motorest, ale něco tady nehraje. Na parkovišti žádný auto a už víme prečo. Lebo varujů až od 16. hodiny. Čekat nebudem, za motorestem je skanzen, ale vynecháváme ho.

Na obzoru Liptovský Mikuláš, snad se konečně najíme.

Špatně jsme navigoval a přejeli jsme jednu křižovatku, trochu bloudění, otáčení a za pět minut už si to šineme vstříc Nízkým Tatrám.

Slovensko je záhadná země. Nemůžu už od Polianky sehnat známky na pohled. Myslím, že ho asi dovezu našim domů.

Dojeli jsme do Liptovského Mikuláše a zašli na oběd (restaurace Mustang). Měli jsem pečenou krkovičku s kapustou knedlou. Stálo to 85,- Sk.

Sláva, už jsme na parkovišti před Demänovskou ľadovou jeskyní. Hned nás zkasírovali 80,- Sk za parkování. A zase lezu do kopce. Tohle mě fakt nebaví, pořád platím a pak abych se šplhal po skalách. Á zase pokladna. Tentokrát chtěli za vstup do jeskyně 130,- Sk. Taky chtěli příplatek za focení 100,- Sk , ale to jsme nedali.

Už je mi jasný proč je to ledová jeskyně, je tady zima jak v prosinci, dobrej rozdíl, pač venku bylo 30 °C a tady -4°C. Tománek fotí bez povolení, naštěstí bez ostudy.

Zase schody dolů, zima, samá skála, ale zase zážitek. Motáme se v jeskyni po ledu asi 30 min., pak následuje 212 schodů vzhůru na světlo boží. Na konci nás čeká rána ve formě 29 °C. Dobrej šok pro tělo, důchodci kontrolují kardiostimulátory.

Přemýšlíme co dále. Zajeli jsme až pod Chopok, dál je už zákaz. Tománek šel zase na nějakej kopec, takže doufám že ho to uspokojí už naplno. Já se teď půjdu projít okolo tohodle parkoviště, udělám si pár fotek a počkám, až se šerpa vrátí. Pak zřejmě nakopnem vrtuli směr domov

Taky trochu údajů:

Vzdálenost Třebíč - Dukla (Polsko) 605 km

Zatím jsme najeli 825 km, bere nám to odhadem 10l/100 km

Už jsem zjistil proč nemůžu sehnat známku na dopisy. Je to cenina a tu mohou mít jen PNS, banky a směnárny, jak mě ochotně vysvětlila paní v bufíku na parkovišti.

Hahaha, šerpa se šel mrknou na nějaký pleso. Pěkný a objevil jsme pod plesem vodopád, sice zákaz vstupu, ale slezl jsem až dolů. Docela jsem měl co dělat, abych se neskutálel, je to hodně strmý. Tak pár fotek, nevím co z toho bude, chce to delší čas, ale to zase moje roztřesená ruka neudrží, tak fajn a teď nahoru.

Tak kam? Pojedem přes noc a nebo tady ještě přespíme? Rozhodnuto, pojedem, dokud nedojem domů.

Jojo, už to není taková divočina jak na východním Slovensku, tam to bylo asi nejhezčí.

Tak už jsme na tahu na Českou republiku. Ještě před hranicema zastavujeme v motorestu a dáváme večeři. Teda moc vábně to zvenku nevypadá, ale co, snad to přežijem.

Snad se kuchyň nepodobá WC. To je tvořeno chodbičkou bez dveří, všude naházený papíry, na stěně plákat ohmatané prsatice a nejlepší je umyvadlo. Studená voda samozřejmostí a voda tryská z boku.

Před motorestem se chystá nějaká párty. Podle těch vypalovaček, na kterejech ladí aparaturu, to bude tak disco roku 95, DJ je těžkej frajer, ale ještě lepší jsou jeho tři pomocníci, tvářej se náramně důležitě, jo bez těch by to nejelo.

Konečně jídlo. Kuchař se tedy nepředvedl, opekané brambory spíš vařené než pečené, maso chutí mdlé a zelenina jako přílohav  kuchyni ležela nakrájená od rána, ta postrádá veškerou chuť, navíc plátek masa nebyl pečen součastně, takže je už studený, tak tohle je největší propadák za celou cestu.

Těsně před hranicema country mejdan. Kovbojům vysvětluju, že poslouchaj naprosto proflákou hudbu a už je tady celnice. Tak doma.

Předjel nás kamión. Debil jeden. Ale Audi by to s těma předpisama nemusel až zas tak přehánět.

Hranice na Moravě, bereme benzín a už to odřídím domů sám, Audi toho najel dneska už dost. Navíc není nutný v každý padesátce jet padesát.

Najíždíme na dálnici, už je dávno tma, ale provoz je docela hustý.

Jsem předjížděl náklaďáky a ze zadu se na mě nalepila Oktávka. Určitě TDI, to jsou největší závodnici, bliká, ale je mu to prd platný, až je předjedu, tak je předjedu, krom toho tam mám 120, takže se necourám. Boreček by spěchal, ale v tý oktávce je proti nám děsně prťavej a tak si moc vyskakovat nemůže. Tak si jeď ty cimbále.

Brno, pauza u OMV, načerpáme energii, je čtvrt na dvanáct, tak ještě tak hodinku jsme doma.

Třebíč, u Siesty mrtvo, vypadá to, že asi půjdeme hned spát. U nás doma taky tma, tak vyložit bagáž, stačí jen do haly, uklidí se to ráno. No a příští rok zase musíme vymyslet jinou expedici.